Ryanova dcera

Jméno britského režiséra Davida Leana si mnozí spojují s velkolepými filmovými produkcemi padesátých a šedesátých let minulého století (Most přes řeku Kwai, Lawrence z Arábie, Doktor Živago). Tento chorobně perfekcionistický autor, který prý dokázal strávit měsíce čekáním na správné světlo, však nebyl jenom vypravěčem opulentních příběhů. Právě naopak patřil k paradoxně „nejintimnějším“ tvůrcům, jací kdy v Hollywoodu pracovali. Téměř všechny jeho filmy jsou koneckonců (navzdory své případné monumentálnosti) především psychologickými ponory do niter jejich protagonistů.

Takovým intimním příběhem epických rozměrů je i Leanův film z pozdějšího období Ryanova dcera (1970), v němž režisér zprostředkovává dvě paralelně se odvíjející roviny: za prvé manželství a posléze mileneckou aféru lásku protagonistky Rosy a za druhé souběžně se odehrávající konflikt irských občanů s Brity. Tříhodinové stopáže pak využívá k tomu, aby mohl oboje rozebírat přesvědčivě a komplexně. Na jedné straně tak sledujeme příběh lidské nenávisti a nemožnosti vzájemného pochopení a na straně druhé formálně propracovaný romantický film o snílkovi, který učinil chybné rozhodnutí ve výběru životního partnera.

Diváka podle mého zaujmou především pečlivě komponované scény, sugestivně zpřítomňující Rosino psychické rozpoložení. Nejvýraznější je pak sekvence svatby a první manželské noci, která přesvědčivě zachycuje hrdinčinu nervozitu, neuspokojení a následné prozření. Ryanova dcera současně obsahuje – podobně jako jiné slavné velkofilmy Davida Leana – množství spektakulárních obrazů, v nichž se mu daří působivě zprostředkovávat nejen postavy, ale i jejich vztah k prostředí. Tyto obrazy zároveň slouží jako určité „přírodní metafory“ dodávající občas scénám humorný rozměr ozvláštňující jinak spíše neradostný příběh tohoto výjimečného díla.

Michal Škamla