Čajkovskij

Natolik významná osobnost, jakou byl ruský skladatel Petr Iljič Čajkovskij, se poněkud překvapivě dočkala v ruské (sovětské) kinematografii jen jednoho biografického zpracování. Toho se v roce 1969 chopil režisér Igor Talankin, který do hlavní role obsadil Innoktenije Smoktunovského. Tento hodně obsazovaný herec se objevil kupříkladu v díle Andreje Tarkovského Zrcadlo (1975) či ve snímku Nikity Michalkova Oči černé (1987). Talankinův Čajkovskij však není významný pouze vynikajícím Smoktunnovského hereckým výkonem. Co je na snímku nápadné a ozvláštňující je jednak zachycení komplexního obrazu Čajkovského osobnosti, a zároveň převedení jeho děl do „scénické podoby“.

Čajkovskij tu přitom není vyobrazen jako osobnost dokonalá. Navzdory skladatelově genialitě totiž snímek vytváří obraz, který kromě jeho pozitivních vlastností, ale zahrnuje i Čajkovského souboj s vnitřními démony, jež nezřídka ovlivňovaly jeho tvůrčí snažení. Proces tvorby hudebních děl se zde mnohdy stává zlým snem, doslova až utrpením. Múzy jsou zde spíše v podobě nočních můr, s čímž souvisí s tím vyjadřovaná skladatelova vnitřní rozervanost. Záměrná neidealizace dopomáhá snímku utvořit značně relativizující náhled na Čajkovského nejen jako naprosto zásadního a vlivného umělce, ale také jako psychicky ne úplně stálého jedince. To ovšem nikterak kvality snímku nesnižuje: právě celistvost daná artikulací skladatelovy nestálosti je na Talankinově snímku fascinujícím aspektem.

A pokud byl snad proces tvorby pro Čajkovského utrpením, rozhodně to neplatilo pro Talankina, jenž sršel nápady zejména při výše zmíněném převádění skladatelových děl do scén. Za vše mluví pasáž, kdy se balet Labutí jezero zjevuje Petru Iljiči jako sen. Nejen tato scéna znázornění Čajkovského díla je důkazem režisérova smyslu pro virtuozitu a schopnost převést myšlenky postavy do obrazové podoby. Podobnými nápady totiž srší režisér po celou stopáž, čímž jasně deklaruje, nakolik je pro něj (nejen Čajkovského) hudba rovnocenným partnerem obrazu.

O výraznou kvalitě snímku svědčí i fakt, že byl v roce 1971 oceněn Zlatým Glóbem za nejlepší cizojazyčný film a rovněž byl nominován na cenu Akademie nejen ve stejné kategorii, ale i za nejlepší hudbu.

Jaromír Franta