Die Hard

[Translate to EN:]

Komiksový hrdina Superman ve slavné filmové verzi z roku 1978 ztratil jednu ze svých charakteristických vlastností: sériovost. Poměrně záhy ji tedy opět nabyl, jakkoli jsou s výjimkou druhého dílu a snad i nedávné reimaginace pozitiva tohoto jevu přinejmenším diskutabilní. Ztráta sériovosti však bylo omezení naprosto zásadní, protože z nekonečně reprodukovatelného mýtu o nadčlověku – nebo mimozemšťanovi, jak chcete – musel film vykřesat jeden celistvý příběh s jasně pojmenovatelným dějovým obloukem. To aby šlo film o lítajícím chlapovi v elasťákách a červené „peleríně“ i efektivně prodávat.

Film měl k dispozici lákavé téma Supermanova zrodu. Kterak z mladíčka Kal Ela původem z planety Krypton na Zemi vyrůstá švarný junák Clark Kent, kterému sluneční záření dodává superschopnosti všeho typu: síla, zrak, sluch, rychlost, popírání gravitace et cetera. Z důvodů morálně vyšších se z něj ale musí stát ochránce spravedlnosti a aby byl mezi lidmi „nepoznatelný“, vytvoří si alter ego Clarka Kenta coby nepraktického nešiku, novináře v periodiku Daily Planet ve městě Metropolis. Tam pozná sličnou novinářku Lois Laneovou, do níž se zamiluje, ale ona má oči jen pro Supermana (současně je však tak slepá, že stačí patka a brýle, aby je měla za dvě osoby).

Ale jakmile Superman dospěje a přijme superhrdinskou identitu ochránce spravedlnosti, je třeba mu postavit do cesty adekvátního nepřítele – a to je u všemocného člověka vždycky trochu problém. Film využil figuru geniálního psychopata Lexe Luthora a samozřejmě i nabízející se adekvátní prostředek, který nelze využívat donekonečna, ale napoprvé se to může: kryptonit. Ten Supermanovi bere jeho sílu… A co teď s tím? Dějem se zabývám hlavně kvůli tomu, že pokud měla filmová série pokračovat, uplatněním všech atraktivních prvků komiksu najednou si na sebe trochu upletla bič, protože znovu je vytáhnout nemohla (a druhý díl si s tím ještě docela dobře poradil).

Ve filmu jsou různé typy otevřeně rozvíjených konfliktů, které děj v různých částech posouvají kupředu. Nejdříve se naznačuje rozpor v uspořádání světa – je třeba přijmout Kal Elovy schopnosti jako přirozenou součást fyzikálních zákonitostí. Pak se objevuje konflikt osobní – láska (Lois) x povinnost (superhrdinství). A nakonec jsou střety v zákonném uspořádání (padouch Luther) a narušení dosavadních norem (ztráta Kal Elových schopností). Snímek navíc nedělá tu chybu, že by sám sebe navzdory naivitě původního námětu (Superman opravdu nepatří mezi nejkomplikovanější komiksová díla) otevřeně shazoval.

I přes absurditu daného uspořádání světa (počínaje v to už samotný fakt, že Kenta/Supermana všichni berou jako dvě osoby a nikoho ani nenapadne o tom pochybovat) je vše prezentováno se zdánlivě samozřejmou vážností a plnou tragičností jednotlivých konfliktů. Tedy na první pohled, protože hned na ten druhý je samozřejmě film zřejmě sebeironický. Neironizuje svůj příběh, ale pobaveně komentuje řád, který v něm panuje a musí být dodržován („Ne, děkuji, před létáním nikdy nepiji.“). A tak prostě vše, co je v něm ukázáno jako možné, zkrátka a jednoduše možné je… a je prostě fuk, jestli se vám to příčí.

Navíc film vládl na svou dobu vynikajícími triky (zvlášť v levitačních scénách) a Christopher Reeve i přes jistá „talentová omezení“ dokázal uhrát svou vlastně nehratelnou postavu s obdivuhodnou grácií. A kdo by zapomněl na slavný hudební motiv Johna Williamse v době, kdy nepatřil v Hollywoodu k nejlepším, ale prostě nejlepší byl. Takže hop, a letíme.

Radomír D. Kokeš