Goya

Umění může být potíráno, ale nikdy umlčeno, neboť jakákoli ideologie je před pravdou bezbranná.

Životopisné drama Goya vzniklo ve spolupráci sovětského studia LENFILM a východoněmeckého studia DEFA v režii Konrada Wolfa podle stejnojmenného románu Liona Feuchtwangera. Je jedním z deseti 70mm filmů, které v 60. letech ve studiu DEFA vznikly, a patří mezi sovětské koprodukce, jež měly být schopné konkurovat americké produkci. Goya se natáčel v několika zemích s mezinárodním obsazením, kterému vévodil litevský herec Donatas Banionis. Výsledný (původně téměř tříhodinový) opus byl roku 1971 oceněn na MFF v Moskvě zvláštní cenou poroty a několik cen získal také ve své druhé domovině v NDR.

Děj nás zavádí do inkvizicí sužovaného Španělska v období před válkou s napoleonskou Francií. Don Francisco de Goya získává pozici prominentního dvorního malíře, avšak čelí rozporným pocitům loajálnosti vůči dvoru a církvi na jedné straně a solidarity s obyčejnými lidmi na straně druhé. Prožívá vnitřní muka, jež zesiluje destruktivní vztah s vévodkyní z Alby, k níž je poután ohromnou vášní a zároveň jí opovrhuje. Film mapuje postupný vývoj jeho umělecké tvorby a proces uvědomění. Goyovo dílo se stává provokativním a kontroverzním nástrojem odhalování pravdy a směřuje k vytvoření historického dokladu o své době. V souladu s tím se mění také zprvu expresivní Banionisův projev. Jako by nyní veškerou energii vložil do svého umění, Goya působí ztrhaně, zatímco jeho dílo získává na síle.

Stejně jako série rytin Los Caprichos zachycuje Goya komplexnost portrétovaného. Práce se zvukem a střihová skladba jsou ovlivňovány subjektivním prožíváním hlavní postavy. Kamera Wernera Bergmanna a Konstantina Ryshowa ohromí svou velkolepostí (podobně jako výprava čítající 3 000 kostýmů a 80 malířských reprodukcí) i smyslem pro detail. Samotné záběry často nemají daleko k tableau vivant a evokují malířská plátna díky propracované kompozici obrazu v několika plánech a nízké hloubce pole, jež obklopuje postavy barevným pozadím s nejasnými obrysy.

Goya není obyčejným životopisným filmem či portrétem, který by chtěl prvotně poukázat na výjimečnost umělce nebo zprostředkovat proces vzniku uměleckého díla. Konrad Wolf se namísto toho zaměřuje na roli umělce ve společnosti a vztah mezi uměním a mocí. Oslavuje schopnost umění stát se nejen historickým dokladem, ale také činitelem společenské proměny, a reflektuje schopnost umění být nositelem více významů. Význam totiž není žádnému dílu pevně dán, ale je ovlivněn jeho příjemcem, a vládnoucí autority tudíž nad interpretací nikdy nemohou mít úplnou kontrolu. Ve své době byl proto Goya chápán také jako nepřímá reakce na útoky proti filmařům a jiným umělcům – Goya rozehrává s inkvizicí podobnou hru o (ne)záměrných významech uměleckých děl, jakou vedli umělci s cenzurou.

Veronika Jančová