Vysoká modrá zeď

Píše se rok 1951, když je mladý kapitán Luboš Jelínek přidělen jako politický pracovník k leteckému útvaru střežícímu západní hranice Československa. Hned po příjezdu na místo je konfrontován se zoufalou situací své nové jednotky – problémy se zásobováním, nevyhovující ubytovací podmínky, zastaralá technika a naprostá bezmocnost vůči neustálým provokacím ze Západu. Jelínkův nadřízený generál Dvořák je svérázný člověk, a přestože si ho kapitán Jelínek brzy oblíbí, tak se svým generálem ne vždy ve všem souhlasí.

Konflikty mezi rozdílnými pojetími práce zkušeného vojáka a leteckého odborníka Dvořáka na jedné straně a mladého kapitána Jelínka na straně druhé však neústí v nesmiřitelné soupeření, nýbrž v postupné posilování přátelského pouta mezi oběma muži. Vyprávění filmu je strukturováno deníkem, který si vedl kapitán Jelínek na začátku své kariéry, na nějž v roce 1973 vzpomíná. Podle slov režiséra filmu Vladimíra Čecha bylo právě tato retrospektivní forma vypravování důvodem, proč se filmový štáb rozhodl do výsledného filmu vložit ještě před začátek úvodních titulků záběry nejmodernější letecké techniky, aby divák mohl sledovat, jakých pokroků československé letectvo mezi lety 1951 a 1973 dosáhlo.

Film Vysoká modrá zeď vznikl podle novely Vladimíra Podzimka Osm a půl sestřelů k 30. výročí vzniku samostatného československého letectva, a zároveň jde o první český snímek natočený pomocí 70mm technologie. Tento formát se při výrobě českých filmů nikdy ve větším měřítku neuchytil, a Vysoká modrá zeď tak zůstává vedle Vávrova Sokolova a Osvobození Prahy jedním z mála na něj natočených děl. Na výrobě snímku se podílely Československá lidová armáda, Svazarm i některé další státní orgány, díky čemuž mohly být bojové scény realizovány přímo ve vzduchu. Filmový štáb pro tyto účely dostal k dispozici několik různých typů letadel – letectvo mimo jiné poskytlo i celou letku MiG-15. Všechny letecké záběry přitom musel natáčet kameraman Československého armádního filmu, protože nikdo ze zaměstnanců Barrandova neměl zkoušky pro natáčení ve stíhacích letounech. V menších rolích filmu se pak objevili i samotní stíhací letci a příslušníci dalších armádních složek. Snímek získal hned několik ocenění – v roce 1974 Zvláštní cenu festivalového výboru v Nitře, téhož roku v červnu Zvláštní cenu poroty na Filmovém festivalu pracujících a v 1975 pak dostal Vladimír Čech za režii filmu Prémii Českého literárního fondu.

Michal Večera