Indiana Jones a Chrám zkázy

Anotace pro KRRR! 2012 od Radomír D. Kokeš

Po velkém úspěchu prvního dobrodružství neohroženého archeologa Indiany Jonese ve filmu Dobyvatelé ztracené archy (1981) se režisér Steven Spielberg s producentem Georgem Lucasem rozhodli navázat pokračováním Indiana Jones a Chrám zkázy (1984), které je ovšem pokračováním poněkud nestandardním.

Za prvé, odehrává se ještě před Dobyvateli. Za druhé, kromě hlavního hrdiny v něm nikdo z další z Dobyvatelů nevystupuje. Za třetí, Indy sice nosí klobouk, práská bičem, bojí se hadů a jezdí po světě v honbě za vzácnými artefakty lidské historie, ale jinak se sám sobě z minulého filmu příliš charakterově nepodobá. Za čtvrté, film se odkazuje k úplně jiným kinematografickým či literárním předchůdcům, což ho esteticky značně odlišuje od předcházejícího filmu. A právě na poslední jmenovaný bod se na dalších řádcích zaměřím.

Druhý Indiana Jones a chrám zkázy patří společně se čtvrtým Indianou Jonesem a království křišťálové lebky (2008) k té divácky méně oblíbené polovině "Lucasbergerovic" filmové řady. Tato skutečnost však nevypovídá ani tak o jejich ne/kvalitě, jako spíše o střetu uměleckého konceptu s představou "dobrého odvyprávěného příběhu". Do obou se totiž ještě extrémněji než do zbývajících dvou promítá těkavá encyklopedičnost jonesovské série, kdy se podoba filmů odvíjí od citovaných vzorů - což platí zejména pro Chrám zkázy.

Dobyvatelé čerpali z těch západnímu divákovi dobře známých: z filmů o (mezi)válečném období, westernů, biblických filmů či orientálních dobrodružných příběhů. Chrám zkázy ale nabízí dobrodružství povahy spíše burroughsovské (Tarzan), kiplingovské (Knihy džunglí) či salgariovské (Sandokan), kde se pracuje hlavně s motivy africkými či indickými a reálně motivované prvky se volně kombinují s "iracionálním" východním mysticismem.

Zákeřnost Chrámu zkázy pak spočívá hlavně ve zběsilé kolážovitosti, se kterou se tyto - samy o sobě obtížněji přijatelné - motivy za sebe řadí, aniž by západní divák dostal možnost aspoň na chvíli zakusit jistoty vlastního euro-amerického světa. Promyšlená pocta východní kulturou šmrncnutému braku začíná až jurodivě závratnou expozicí, v níž se vystřídá busbyberkeleyovský muzikál, groteskní davová scéna v baru Obi-wan, bizarní honička městem, pád z letadla na nafukovacím člunu, jízda po zasněženém svahu atp.

Divák je z městského prostředí nelítostnou rychlostí vehnán do exotické Indie, kde jistoty západní kultury končí, neplatí fyzikální předpoklady, vládnou zlé pohanské kulty a fungují kouzelná zaklínadla či temné hypnózy. Stejně jako se v akční expozici bez ustání proměňují dopravní prostředky, proměňují se nadále mody vyprávění i žánrové vzorce (včetně hollywoodské screwball komedie), přičemž tempo jednotlivých sekvencí nejde v klasickém rytmu "pomalejší-rychlejší-pomalejší-rychlejší", nýbrž "rychlá-rychlá-rychlá-pomalá-pomalá-rychlá-rychlá-rychlá".

Neustávající tok exotických podnětů, šokujících prvků, závratných akčních atrakcí, temných prostředí a nelítostně černého humoru tak v důsledku vyvolává zneklidňující až únavné pocity. Tyto pak bohužel odvádějí pozornost od impozantní filmařské uvědomělosti a sebejistotě filmu, který by se leckomu jinému narativně i motivicky zcela rozpadl, ale pod pevnou Spielbergovou režií jde dodnes o fascinující - byť občas záměrně ošklivý - experiment s žánrovými, stylistickými i narativními možnostmi akční kinematografie.