Nebeská brána

Jde o jeden z těch snímků, které se dostaly do učebnic filmové historie, byť v poněkud jiném slova smyslu, než by si jejich tvůrci přáli.

Nebeská brána byla natočena 1980 a s nadsázkou řečeno dokázala pohřbít hned tři slibně rozjeté projekty. Prvním byla kariéra Michaela Cimina, který po kriminální „eastwoodovské“ komedii Thunderbolt a Lightfoot (1974) natočil velmi úspěšného a velmi ceněného Lovce jelenů (1978). A jestli byl Thunderbolt a Lighfoot ještě poměrně klasický vyprávěný film, v umělecky odvážném Lovci jelenů už Cimino zavedené vzorce filmové výstavby v řadě ohledů narušil a předznamenal ambice Nebeské brány. Lovec jelenů byl složen ze tří značně odlišných částí, rozbíjel příčinnou organizaci vyprávění epizodičností a nečekanými odbočkami, překlenoval velká časová období a nečekaně měnil atmosféru. Riskantní autorský projekt přitom Ciminovi vyšel a studio United Artists mu dalo volnou ruku při výběru i pojetí dalšího projektu, čímž s nadsázkou podepsalo ortel nejen Ciminovi, ale hlavně samo sobě… Sebevědomý, obsedantně perfekcionistický tvůrce totiž dokázal při realizaci své vize nabrat monumentální časový skluz, protočit olbřímí množství materiálu a utratit na tehdejší dobu jen stěží představitelné množství peněz, které se nikdy nevrátily. Řečeno prostými čísly, film stál ve své době čtyřiačtyřicet milionů dolarů a od své premiéry do dnešního dne utržil tři a půl milionu dolarů (přičemž hodnota dolaru od té doby klesá a klesá). Původně měl pět a půl hodiny, byl sestříhán na čtyři a půl hodiny – a nakonec šel do kin v distribuční verzi čítající dvě a půl hodiny, kterou uvidíme i v Krnově. Nebeská brána je opulentní anti/westernová freska o životě přistěhovalců ve Spojených státech, která v návaznosti na postupy Lovce jelenů značně posouvá s žánrem spojovaná divácká očekávání nejen tím, že klíčovým dramatickým motivem činí milostný trojúhelník. Kriticky i divácky zatracovaný film se časem dočkal umělecké rehabilitace a bývá nazírán jako nemocné velké dílo imponující v detailech a selhávající jako celek. Zároveň ale i jako dílo, jež jakkoli kleslo pod tíhou ambicí svého tvůrce, je významné právě snahou jejich naplnění dosáhnout. Nekleslo ostatně samo, strhlo s sebou nejen Ciminovu kariéru a studio United Artists, ale podle některých i sen o novém hollywoodském filmu. 

Radomír D. Kokeš