Gándhí

Gándhí je přes tři hodiny dlouhý výpravný historický snímek, oceněný osmi Oskary, který zachycuje klíčové okamžiky ze života Mahátmy Gándhího, jedné z klíčových postav hnutí za nezávislost Indie. Jeho režisérovi Richardovi Attenboroughovi trvalo téměř dvacet let, než se mu podařilo zfilmovat scénář, jenž vznikl podle životopisné knihy Louise Fischera. Neuspěl u britské EMI ani v Hollywoodu. Teprve v roce 1982 Attenborough nashromáždil dostatečné množství finančních prostředků (celkové náklady filmu nepřesáhly dvacet milionů dolarů) od nejrůznějších sponzorů a mohl začít film realizovat (natáčení trvalo dvacet šest týdnů).

Děj filmu začíná v roce 1948 Gándhího násilnou smrtí a následným státním pohřbem, při němž vystupují před objektivem kamery statisíce statistů. Díky faktu, že film exponuje závěrečnou scénu životního příběhu ikony boje proti koloniální nadvládě Velké Británie hned v samotném úvodu, mění podstatným způsobem „čtení“ celého příběhu. Kruhová kompozice sice neumožňuje vystavění překvapivého a vypointovaného závěru (což u žánru biografického snímku stejně není dost dobře možné), ale na druhou stranu přináší do hry nový aspekt. Divák celý film sleduje s vědomím toho, co přijde. Všechny skutky a události, které Gándhí vykonal, všechny pocty, kterých se mu dostalo, se neustále podřizují perspektivě jeho násilné a ve své podstatě nesmyslné smrti.

Attenboroughův film zobrazuje události z více než padesáti let Gándhího života. Vidíme ho, ještě jako mladého, čerstvě dostudovaného právníka, jak je násilně vyhozen z kupé první třídy pro svůj původ. Právě tady se podle autorů snímku začal Gándhího nenásilný boj a politika občanské neposlušnosti proti diskriminaci. V roce 1915 Gándhí přesídlí do Indie, kde i nadále pokračuje ve svém „poslání“. Na rozdíl od většiny ostatních indických politiků, kteří žijí v bohatství a přepychu, se rozhodne pro asketický způsob života, aby se co nejvíc přiblížil podmínkám běžných Indů žijících na pokraji hladomoru.

S přibývajícími minutami, někdy možná až příliš popisného, rozvláčného a Gándhího osobu snad až příliš adorujícího filmu, se začíná schylovat k zásadnímu konfliktu. Ten ovšem není, podle očekávání, veden mezi Indy a Velkou Británií, ale mezi různými náboženskými a etnickými skupinami v samotné Indii. Násilný střet, který vrcholí sérií masakrů a rozdělením země na Indii a Pákistán, téměř úplně podlomí Gándhího vůli žít. Gándhí tak na konci života stojí zase na začátku. Dosáhl hlavního cíle, samostatné Indie, ale za cenu, kterou nikdy nechtěl zaplatit. Gándhího morální idealismus se ukázal jako nosný pouze po určitou dobu než převládly partikulární zájmy jednotlivých politických skupin. Síla tohoto již skoro třicet let starého díla není dána jenom „magnetickou“ přitažlivostí osobnosti Mahátmy Gándhího, ale především díky Benu Kingsleymu, který si v něm zahrál jednu ze svých životních rolí.           

Aleš Merenus