Nejdelší den

Anotace pro KRRR! 2023 od Miroslav Frost

Nejdelší den je monumentálním filmovým projektem producenta Darryla F. Zanucka, natočeným podle scénáře Cornelia Ryana, jenž adaptoval svou vlastní úspěšnou knihu. Rekonstruuje přitom události Dne D, tedy dne spojeneckého vylodění se v Normandii během druhé světové války – a to se vší gigantičností, jež vedla de facto k novému inscenování řady bitevních výjevů pro filmové kamery. Rozpočet filmu tvořil vpravdě mimořádných 10 milionů dolarů, což ostatně až do Schindlerova seznamu (1993) zůstalo vůbec nejvyšším rozpočtem na černobílý film, nezohledňujeme-li inflaci.

I díky štědrému finančnímu zázemí si tvůrci koneckonců mohli dovolit obsadit řadu soudobých filmových hvězd, z nichž nejvíce lpěli na ikoně amerického vlastenectví Johnu Waynovi. Ten se ovšem zdráhal – prý i kvůli tomu, že Zanuck se ne zcela lichotivě vyjádřil o jeho nedávném snímku Alamo (1960). Nakonec se prý dohodli, až když Zanuck zvýšil nabídku honoráře za čtyřdenní natáčení ze štědrých 30 tisíc dolarů na ještě o něco štědřejších 250 tisíc dolarů. To bylo víceméně desetkrát víc, než co akceptovali ostatní, a to včetně Roberta Mitchuma, Henryho Fondy, Roberta Ryana, Richarda Burtona, Roda Steigera, Andrého Bourvila či Reda Buttonse.

Ve filmu si zahrál rovněž stále ještě neznámý Sean Connery, jenž se Jamesem Bondem stal teprve v roce jeho premiéry, případně pozdější představitel jeho protivníka Goldfingera, vynikající německý herec Gert Fröbe. Z dnešního pohledu může být nicméně relativní hvězdnost ansámblu shledána méně podstatnou než reprezentativnost zastoupených národností i jazyků. Na rozdíl od standardu dosavadních válečných filmů totiž tentokrát nebyla většina rolí obsazena americkými herci hovořícími výhradně anglicky, ale setkávají se v něm Američané, Britové, Francouzi a Němci hovořícími svými jazyky.

Filmaři měli ambici pokrýt sice právě jen na oněch přibližně čtyřiadvacet hodin (během 5. a 6. června roku 1944), což se projevuje na poněkud nečekaném konci bez očekávatelného vyvrcholení, ale zato tak učinili se vší komplexností. Natáčelo se ve dvou štábech na jednatřiceti místech – a ve filmu se prý objevilo na tisíce skutečných vojáků, přičemž kvůli necelé třetině z nich tvůrci čelili i nelibosti amerického kongresu. Na filmu se pro množství paralelně na různých místech natáčených bojových sekvencí oficiálně podíleli tři režiséři – Ken Annakin (Angličan), Andrew Morton (Američan) a Bernhard Wicki (Němec), ale režírovali i Gerd Oswald a samotný Darryl F. Zanuck.

Nejdelší den se dočkal nadšených kritik a nominací na pět Oscarů, z nichž si odnesl dva –za speciální efekty, ale zejména za (vynikající) černobílou kameru, jehož získali legendární francouzský kameraman Jean Bourgoin a americký kameraman Walter Wottitz, pro něhož to byla zřejmě nejvýznamnější kariérní práce. Svého druhu duchovním pokračovatelem Nejdelšího dne byl pak o patnáct let později Příliš vzdálený most, opět podle Ryanovy faktografické knihy, opět pečlivě rekonstruující jednu událost druhé světové války a opět monumentální projekt – ale to už je jiný příběh.