Poslední císař

Anotace pro KRRR! 2018 od Jakub Vopelka

Ještě než roku 1987 vdechl život tomuto svému možná nejslavnějšímu dílu, platil italský filmař Bernardo Bertolucci za celosvětově uznávanou režisérskou osobnost. Od rané spolupráce s neméně významným kolegou Pierem Paolem Pasolinim se postupně dopracoval k tvorbě hvězdně obsazených mezinárodních koprodukcí, mezi nimiž nejvíce vyčnívají ceněné snímky jako Konformista (1970), Poslední tango v Paříži (1972) nebo dějově rozmáchlé XX. století (1976) s Robertem De Nirem a Gérardem Depardieu.

Byly to však až zmíněný rok 1987 a ambiciózní životopisné drama Poslední císař, které přinesly Bertoluccimu jak Oscara, tak především pomyslnou tvůrčí nesmrtelnost. Příběh jeho stošedesátiminutového filmu se věnuje, jak napovídá samotný název, životní cestě historicky posledního císaře čínského lidu Pchu-iho, který byl nucen roku 1908 nastoupit na trůn ve věku pouhých tří let. Prožil na události bohatý život, který před svou smrtí roku 1967 stačil zachytit v knižní autobiografii, z níž Bernardo Bertolucci pro svůj snímek značně čerpal.

Poslední císař již od prvních vteřin naznačuje, nakolik lze Bertolucciho považovat za filmového malíře. Ve spolupráci s legendárním kameramanem Vittoriem Storarem vytváří nezapomenutelné obrazové kompozice a nechává často kameru plout po mizanscéně, aniž by jakkoli narušil detailně promyšlenou a přehlednou inscenaci scén. Opulentnost výpravy je přitom patrná nejen z každého záběru, ale i ze statistického údaje, podle něhož se před kamerou v průběhu filmu objevilo takřka dvacet tisíc komparzistů. Tato tendence je krom působivé orientální hudby posílena rovněž využitím autentických exteriérů i interiérů – tvůrci Posledního císaře se stali vůbec prvním filmovým štábem, jemuž čínská vláda povolila natáčet přímo v Zakázaném městě.

Film vyniká i svým promyšleným narativním uspořádáním, v němž důmyslně přesouvá úlohu a postavení vypravěče, aby diváka napříč členitým příběhem obeznámil se všemi podstatnými dějovými informacemi. Ocitáme se tak kromě vyprávění samotného Pchu-iho i v písemných vzpomínkách jeho učitele Johnstona (Peter O’Toole) nebo se dostáváme do perspektivy Pchu-iho manželky, čímž se skládá plnohodnotný osobnostní portrét posledního čínského císaře, aniž by film přitom ztrácel na soudržnosti a dějově přešlapoval na místě.

Jak bylo naznačeno, snímek získal úžasných devět Oscarů a stal se kulturně významným dílem světové kinematografie. Neváhejte proto a seznamte se s ním tam, kam po zásluze patří – na velkém plátně ze sedmdesátimilimetrové kopie.