Pád říše římské

Anotace pro KRRR! 2014 od Martin Bubrín

Jak sám název naznačuje, jeden z posledních snímků amerického režiséra Anthonyho Manna se žánrově řadí ke kánonu tzv. historických eposů nebo také děl, kterým přísluší označení „meč a sandály“. Takto kategorizované snímky měly tradici v hollywoodské kinematografii padesátých a šedesátých let, mezi jejíž nejzářnější příklady patří třeba jedenáctioscarový Ben Hur (1959), Desatero přikázání (1956) nebo Spartakus (1960). Jedním z posledních hollywoodských představitelů tohoto trendu je pak právě Pád říše římské (1964).

Více než tříhodinové vyprávění zachycuje Římské impérium na pokraji rozpadu – císař Marcus Aurelius (Alec Guinness) umírá, přičemž své nástupnictví nabídne věrnému generálu Liviovi (Stephen Boyed), u nějž věří, že v říši nastolí mír. To se však nelíbí Commodovi (Christopher Plummer), jenž je právoplatným císařovým synem a cítí se být i jeho jediným možným nástupcem. Hlavní dynamikou celého příběhu je tak synovsko-otcovský kontrast mezi dvěma odlišnými osobnostmi a ideály, které fascinujícím způsobem popisují pád římské společnosti. V mantinelech známých historických souvislostí se odehrává také divácky vděčný milostný příběh mezi Liviem a Commodovou sestrou Lucillou (Sophia Loren), jenž tvoří pouze vedlejší dějovou linii.

Režisér Anthony Mann sice nikdy nepřekročil stín slavnějších kolegů, byl však činným tvůrcem úspěšným napříč různými žánry. Kromě noirových detektivek proslul hlavně v žánru westernu se snímky jako Wincherster 73 (1950), Zátočina řeky (1952) nebo Odhalená stopa (1953), v nichž ukázal, že dokáže míchat divácky atraktivní téma pistolnických přestřelek s propracovanější psychologií a větším důrazem na násilí. Tyto motivy zúročil nejen ve svém zřejmě nejslavnějším díle Cid (1961), což byl na tři Oscary nominovaný historický epos, ale právě v Pádu říše římské. K žánru historické epiky se Mann uchýlil čtyři roky poté, co byl kvůli tvůrčím neshodám s hercem a producentem Kirkem Douglasem propuštěn jako režisér obdobně laděného snímku Spartakus, který posléze dotočil Stanley Kubrick.

Pozdější Mannův Pád říše římské je sice velkorozpočtový hollywoodský velkofilm určený pro mainstreamové publikum, ale zároveň se poetice podobných historických eposů v lecčem vymyká. Kombinuje totiž žánrový příběh a romanci na jedné straně se zesílenou realističností a naturalističností na straně druhé, reprezentované zejména psychologickým prohlubováním postav a nepřikrášlenými akty násilí.

Právě tyto vlastnosti filmu, jež jsme výše rozpoznali i u Mannových westernových projektů, dost možná představovaly jeden z důvodů, proč snímek tehdy neuspěl u dobového publika. Spolu s konkurenčním projektem Kleopatra (1963), jehož nákladné natáčení téměř přivedlo studio 20th Century Fox ke krachu, můžeme Pád říše římské považovat za jeden z posledních titulů daného trendu, které ukazovaly hollywoodskou velkolepost v celé své kráse. I když se snímek Anthonyho Manna snažil v mnohém vyrovnat třeba Benu Hurovi (například téměř totožná akční honička se spřeženími) a příliš nevýrazně zapadl v žánrové konkurenci, jeho historický přínos je nezpochybnitelný – a to nejen proto, že by bez něj dost možná o šestatřicet let později nevznikl Gladiátor Ridleyho Scotta.