Vymítač ďábla

Anotace pro KRRR! 2010 od Maxmilián Hryz

Vymítač ďábla (1973) je spolu s Přichází Satan (1976) a Rosemary má děťátko (1968) jeden z nejslavnějších filmů o Satanovi nebo ďáblovi. Všechny tři filmy mají společnou dobu vzniku (vznikly během osmi let) a také to, že ve všech třech filmech jsou démonem posedlé děti, ale hlavními hrdiny jsou dospělí – maminka antikrista v Rosemary má děťátko, otec v Přichází satan a kněz ve Vymítači ďábla.

Z těchto tří filmů pouze ve Vymítači ďábla hlavní hrdina nezachraňuje své vlastní dítě. Není s „pacientem“ spojen vazbou rodinnou, ale hledá a zachraňuje něco více abstraktního - ztracenou víru v Boha. Je také ze všech tří filmů nejtemnější. Holčička je sice zachráněna, ale kněz víru neobnoví a na konci umírá, stejně tak jeho starší kolega a vše nakonec vypadá tak, že Bůh o lidi nejeví zájem. (Zlato není to spoiler?)

Vymítač ďábla je adaptací románu Williama P. Blattyho, který je založen na skutečné události. V roce 1949 Blatty nstoupil na univerzitu v Georgetownu a ve vedlejším městečku byl proveden exorcismus čtrnáctiletého chlapce, který měl být posedlý ďáblem. Po dvaceti letech Blatty vydal román, který toto vymítání popisuje. Velká část románu je založena na deníku a dopisech od kněze, který vymítání v roce 1949 vedl, ten ale nechtěl být s knihou spojován a Blatty proto zaměnil věk a pohlaví posedlého.

V roce 1972 začíná podle této knihy Friedkin natáčet film. Friedkin chtěl proces vymítání zasadit do reálného prostředí. Svůj film popisuje takto: „Jsou to opravdové ulice v opravdovém mestě, ve kterém žijí opravdoví lidé a v domě ve třetím patře žije opravdová dvanáctiletá holčička, které se přihodilo, že ji posedl démon.“

Tato touha po opravdovosti vedla Friedkina k využívání kontroverzních metod při práci s herci. Aby herci vypadali vyděšeněji, tak těsně před spuštěním kamery střílel do vzduchu, nebo je fackoval. Při natáčení došlo několikrát k situaci, kdy herci byli poraněni, Friedkin ale nezastavil natáčení, neposkytl hercům pomoc a některé z těchto záběrů se pak dostaly do filmu. Friedkinovy metody nebyly jedinou kontroverzí obklopující film. Při natáčení došlo k požáru, který práci filmařů zastavil na šest týdnů, a nikdy nebyla objasněna příčina. Během natáčení Vymítaei ďábla zemřelo devět členů štábů, což je neobvykle veliký počet na jeden film.

Různé náboženské skupiny díky těmto nehodám došly k názoru, že film je prokletý a požadovali zastavení natáčení. K tomu nedošlo. Poté se snažily omezit jeho předvádění. To se jim částečně podařilo. Film nemohl být promítán všude. I přesto se stal druhým nejvýdělečnějším filmem roku 1974.

V dokumentu o vzniku filmu, který byl natočen k 25. výročí Vymítače ďábla, William Blatty tvrdí, že se snažili natočit film, který bude mít veliký emocionální dopad a nezáleželo jim na tom, jestli pozitivní nebo negativní. Jeho slovy: „Chtěli jsme natočit film, při kterém se dvě hodiny budete cítit živí.“ Což se podařilo, Max von Sydow vzpomíná, jak na film chodili diváci přesvědčit se, co vydrží. Film se stal zkouškou odolnosti.