Lovec jelenů

Anotace pro KRRR! 2012 od Michal Böhm

Lovec jelenů (1977) – jeden z nejzásadnějších filmů pojednávajících o vietnamské válce – lze rozdělit na tři téměř stejně dlouhé části. Ty pokrývají období od roku 1968, kdy byla ještě osobní účast ve válce výrazem lásky k americké vlasti, až po potupný konec válečného konfliktu v roce 1975. Celou první část fílmu strávíme pozorováním jednoho dne na americkém industriálním maloměstě, kde probíhá bouřlivá svatební veselka, během níž se zároveň oslavuje narukování tří mladých mužů do Vietnamu (přičemž jedním z nich je i ženich). Drobnokresbě jejich charakteru je tak věnována úvodní část snímku, stejně jako realistickému popisu prostředí, z něhož pocházejí. Do centra válečného dění nás režisér Michael Cimino přenese až nečekaným ostrým střihem, kterým zároveň započne druhou část filmu, představující šokující antitezi k dosavadnímu příběhu.

Pokud bychom zařazovali snímky do válečného žánru podle toho, kolik času z celkové stopáže strávíme jako diváci ve válečné zóně, patřil by Lovec jelenů spíše mezi psychologická dramata. Cimino po první třetině diváka sice vrhne vprostřed válečné vřavy, ale jen na tak dlouho, aby hrdiny vystavil zásadní existenciální situaci, a po zbytek filmu je mohl sledovat, jak se s onou zkušeností vyrovnávají. A ačkoli režisér nabízí kritiku války jako takové, nejedná se o téma, které by stálo v jeho hlavním zájmu.

Cimino se zajímá především o změnu, kterou prodělá člověk poznamenaný válečnou zkušeností. A to zejména zkušeností Američana, který si prošel Vietnamem. Idealistické očekávání a následná deziluze, kterou filmové postavy ve vztahu k Vietnamu prožijí, tak vlastně představují synekdochu traumatu, který si po fiasku ve Vietnamu nesla celá Amerika jako národ.

Téma vietnamského traumatu není našinci příliš blízké a může spíše než soucit evokovat snad i jisté opovržení nad americkou sebelítostí a poraněnou pýchou. Jiné nejznámnější filmy o Vietnamu - Olověná vesta (1987) a Apokalypsa (1979) - sice užívají oproti Lovci jelenů konfliktu především k obecnému komentáři o válce, nicméně neumožňují divákovi tak silnou identifikaci s jejich postavami. V Coppolově psychedelické Apokalypse se blíží postavy spíše satirizujícím karikaturám, v Olověné vestě zase Kubrick kadetům upírá osobní identitu, aby tak komentoval způsob, jakým armáda zachází se svými vojáky. V Četě (1986) Olivera Stona se divák sice může ztotožnit s postavou mladého nováčka, ale ta je spíše pozorovatelem než jednajícím protagonistou.

S hlavními hrdiny Lovce jelenů naopak okusíme jejich skutečný život před válkou a zažijeme s nimi i následné válečné peklo. Zcela přirozeně pak chápeme i jejich neschopnost se začlenit zpátky do společnosti, která jakoby ničemu z toho nerozuměla. A přestože jako bývalí členové sovětského východního bloku samotné trauma s Američany příliš nesdílíme, dokážeme sdílet pocity s těmi, kteří si vietnamské trauma v tomto výjimečném filmu prožili.