Indiana Jones a Poslední křížová výprava

Anotace pro KRRR! 2014 od Radomír D. Kokeš

Tak se letos na krnovské přehlídce konečně dočkáváme i třetího Indiany Jonese, který má u mnohých fanoušků pověst toho nejpovedenějšího z celé série. Ba co víc, stal se pro ně vzorem toho, jak by měla pravá „jonesovka“ vypadat. Ironické přitom je, že Indiana Jones a poslední křížová výprava z roku 1989 sice dodnes představuje precizně vysoustružený příklad dokonale šlapajícího hollywoodského stylu a vyprávění, ale od počátečního konceptu se vlastně nejzásadněji ze všech existujících dílů vzdaluje… a to zejména proto, že jde o tak precizně vysoustružený příklad dokonale šlapajícího hollywoodského stylu a vyprávění.

První, druhý a vlastně i čtvrtý Jones totiž představují určitou revoltu vůči soudobým estetickým normám, když si otevřeně hrály s možnostmi (a) „skákavého“ epizodického vyprávění, (b) estetiky braku a (c) napodobování konvencí populární kultury třicátých a čtyřicátých let dvacátého století. Indiana Jones a poslední křížová výprava však k těmto cílům nesměřuje, a naopak nabízí právě plynulé a sevřené vyprávění. V Jonesovi nezbylo mnoho z jeho rošťáckého „parchantství“, snaží se především urovnat vztahy se svým otcem a po vzácném artefaktu tentokrát pase jen proto, aby svého uneseného taťku objevil a pomohl naplnit právě jeho sen o nalezení svatého grálu.

(Poznámka pod čarou: V příběhu se tentokrát na rozdíl od prvních dvou filmů objevuje i Henry Jones senior, pročež chudák profesor Marcus Brody ve vztahu k Indianovi status otcovské autority logicky pozbyl. Ve filmu se sice objevuje, ale z úctyhodného vědce se proměnil v karikaturu vědce, který třeba vodu nepije, protože do ní močí ryby.)

Nic z toho samozřejmě není útokem – chraňhitchcock – na kvality Indiana Jonese a poslední křížové výpravy coby filmového díla. Z hlediska nároků na pevně sevřené hollywoodské dílo s matematicky vypočítaným rytmem střídání napětí, akce, romantiky a humoru představuje naopak Indiana Jones a poslední křížová výprava jeden z nejvypiplanějších filmů Stevena Spielberga. Na nezapomenutelnosti mu navíc přidává i okouzlující herecká souhra mezi Harrisonem Fordem (Jones mladší) a Seanem Connerym (Jones starší), kteří společnými silami uhrají situace absurdně komické, třeskutě výbušné i rodinně dojemné.

O hollywoodském velkorozpočtovém filmu devadesátých let se říká, že sice na rozdíl od předchozích desetiletí nepřišel s příliš mnoha novými nápady, ale vybral (nejen) z vlastních dějin to nejlepší a vybrousil je do precizní kombinace neviditelně spolupracujících postupů výstavby pohlcující zábavy. Spielberg v Indianu Jonesovi a poslední křížové výpravě tento „devadesátkový“ princip už v roce 1989 nejen využil, ale dosáhl takové úrovně, že se k ní jen málokdo v následující dekádě dokázal přiblížit. Nelze mu tudíž ve výsledku ani mít za zlé, že hlediska filmařské podvratnosti a hry s brakem je to možná ten nejméně „jonesovský“ Indiana Jones ze všech.