Goya

Anotace pro KRRR! 2017 od Veronika Jančová

Umění může být potíráno, ale nikdy umlčeno, neboť jakákoli ideologie je před pravdou bezbranná.

Životopisné drama Goya vzniklo ve spolupráci sovětského studia LENFILM a východoněmeckého studia DEFA v režii Konrada Wolfa podle stejnojmenného románu Liona Feuchtwangera. Je jedním z deseti 70mm filmů, které v 60. letech ve studiu DEFA vznikly, a patří mezi sovětské koprodukce, jež měly být schopné konkurovat americké produkci. Goya se natáčel v několika zemích s mezinárodním obsazením, kterému vévodil litevský herec Donatas Banionis. Výsledný (původně téměř tříhodinový) opus byl roku 1971 oceněn na MFF v Moskvě zvláštní cenou poroty a několik cen získal také ve své druhé domovině v NDR.

Děj nás zavádí do inkvizicí sužovaného Španělska v období před válkou s napoleonskou Francií. Don Francisco de Goya získává pozici prominentního dvorního malíře, avšak čelí rozporným pocitům loajálnosti vůči dvoru a církvi na jedné straně a solidarity s obyčejnými lidmi na straně druhé. Prožívá vnitřní muka, jež zesiluje destruktivní vztah s vévodkyní z Alby, k níž je poután ohromnou vášní a zároveň jí opovrhuje. Film mapuje postupný vývoj jeho umělecké tvorby a proces uvědomění. Goyovo dílo se stává provokativním a kontroverzním nástrojem odhalování pravdy a směřuje k vytvoření historického dokladu o své době. V souladu s tím se mění také zprvu expresivní Banionisův projev. Jakoby nyní veškerou energii vložil do svého umění, Goya působí ztrhaně, zatímco jeho dílo získává na síle.

Stejně jako série rytin Los Caprichos zachycuje Goya komplexnost portrétovaného. Práce se zvukem a střihová skladba jsou ovlivňovány subjektivním prožíváním hlavní postavy. Kamera Wernera Bergmanna a Konstantina Ryshowa ohromí svou velkolepostí (podobně jako výprava čítající 3 000 kostýmů a 80 malířských reprodukcí) i smyslem pro detail. Samotné záběry často nemají daleko k tableau vivant a evokují malířská plátna díky propracované kompozici obrazu v několika plánech a nízké hloubce pole, jež obklopuje postavy barevným pozadím s nejasnými obrysy.

Goya není obyčejným životopisným filmem či portrétem, který by chtěl prvotně poukázat na výjimečnost umělce nebo zprostředkovat proces vzniku uměleckého díla. Konrad Wolf se namísto toho zaměřuje na roli umělce ve společnosti a vztah mezi uměním a mocí. Oslavuje schopnost umění stát se nejen historickým dokladem, ale také činitelem společenské proměny, a reflektuje schopnost umění být nositelem více významů. Význam totiž není žádnému dílu pevně dán, ale je ovlivněn jeho příjemcem, a vládnoucí autority tudíž nad interpretací nikdy nemohou mít úplnou kontrolu. Ve své době byl proto Goya chápán také jako nepřímá reakce na útoky proti filmařům a jiným umělcům – Goya rozehrává s inkvizicí podobnou hru o (ne)záměrných významech uměleckých děl, jakou vedli umělci s cenzurou.

Anotace pro Přehlídka 70mm filmu 2009 od Lenka Křesťanová

Buñuel, Saura, Forman – jména snad o něco známější než Konrad Wolf, jenž patřil v bývalé NDR k prominentním tvůrcům, ačkoli zůstává pro historiky ne zcela jasně vymezenou postavou. Právě Wolfův film o Goyovi, přepis stejnojmenné knihy Liona Feuchtwangera Goya aneb Trpká cesta poznání, je (z celé řady dalších) pokládán mnohými za jeden z nejlepších. Lze jej zároveň chápat jako alegorii doby svého vzniku a životních osudů samotného režiséra. Milan Klepikov píše mimo jiné o filmu, „který se tváří jako historické zobrazení úplně jiné epochy. Wolfův Goya je všeobecně uznávaným prvním malířem v zemi, obdivují ho opoziční liberálové stejně jako příslušníci královského dvora, kteří mu propůjčují vyznamenání, řády a čestné funkce. Goya nechce být oficiálním ‚státním‘ umělcem, ale setrvává v této roli, obdařen zdravou dávkou selského oportunismu. Goya nechce být ani buřičem, ale samotné jeho obrazy, čtené liberály úplně jinak než mocipány, kteří jsou na nich zobrazeni, jej do řad opozice přivádějí.“ Koprodukční snímek vyrobila vychodoněmecká společnost DEFA jako jeden z celkem deseti filmů (3 dokumentárních a 7 celovečeních), které byly v NDR koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let (kdy byla výroba těchto filmů hlavně z finančních důvodů ukončena) natáčeny na 70mm formát, v systému DEFA 70. Uvádí se, že kameraman Bergmann a jeho sovětský kolega Ryšov chtěli uplatnit vlastní tvůrčí zásady při práci s širokoúhlým formátem a vymezit se tak vůči západní kinematografii. Po premiérovém uvedení se režisér rozhodl setříhat snímek z původní délky 161 min. na konečných 134, resp. 136 min, což je jediná dostupná verze filmu. Jde také o první 70mm film, který byl u nás v roce 1972 dabovaný do šestikanálového zvuku. Zvláštní cena poroty na moskevském filmovém festivalu v roce 1971. V hlavní roli Donatas Banionis (Solaris).