Doktor Živago

Anotace pro KRRR! 2025 od Jiří Pospíšil

Může být film mimořádně krásný a zároveň skoro až zdrcujícím způsobem smutný? To je otázka, na kterou dokázal v polovině šedesátých let 20. století kladně odpovědět legendární režisér David Lean. Rozhodl se totiž zadaptovat pro filmové plátno velebený román ruského spisovatele Borise Pasternaka Doktor Živago. Vzhledem k tomu, že kniha čítá kolem 600 stran, režisér samozřejmě musel dělat kompromisy a nemohl hutnou klasiku světové literatury adaptovat doslovně.

Sledujeme tak především milostný příběh Živaga (Omar Sharif) a Lary (Julie Christie), vyprávěný hlasem Živagova „uvědomělého“ bratra Jevgrafa (Alec Guiness). Ten patří k tajné policii, a právě po nebezpečných osvícencích, mezi něž bezesporu patří i básník Živago, by měl s pomocí čím dál mocnějšího aparátu jít. Jevgraf však nechce, jakkoli by byl mnohem raději, kdyby jeho bratr prohlédnul, stejně jako on se přizpůsobil situaci a neprovokoval „nebezpečnou“ poezií, v níž dává na odiv nejniternější pocity.

David Lean a jeho protagonista s doktorským pláštěm si vlastně nedělají přehnané ambice soudit dějiny a za každou cenu žalovat. Samotný Živago má jistě k režimu výhrady, ale rovnost lidí a socialismus stejně bere jako cestu k lepším zítřkům. Ve vztahu k čemu si však Lean ambice naopak dělá, je proniknout do srdcí svých hrdinů a stejně jako v Poutu nejsilnějším (1945) ukázat, že i na manželskou nevěru se dá pohlížet s pochopením.

Pro fanoušky perfekcionistického režiséra nebude po Mostu přes řeku Kwai (1957) a Lawrenci z Arábie (1962) žádným překvapením, že je Doktor Živago demonstrací filmové velkoleposti. Ať už mluvíme o začátku na přehradě nebo scéně na vlakovém nádraží, Lean jakoby mimochodem servíruje ohromující obrazy. A ač je to pochopitelné, jen s obtížemi při sledování filmu věříme, že se nenatáčel v Sovětském svazu; Moskvu filmaři postavili ve Španělsku a pro četné zimní scény jim posloužily Finsko a Kanada.

Už se žel nedozvíme, co by na adaptací svého díla říkal sám Pasternak. Ačkoli v roce 1958 získal Nobelovu cenu za literaturu, na nátlak politbyra a jeho prodloužené ruky KGB ji byl nucený veřejně odmítnout. Zemřel o dva roky později, pět let před premiérou filmu. Zřejmě by však souhlasil, že dějiny mají tendenci se opakovat. Při pohledu na perzekuci inteligence v Rusku a malé lidi, kteří prostřednictvím zavrženíhodné doktríny ničí životy milionům, lze Doktora Živaga chápat stejně aktuálního jako před šedesáti lety.