Letiště

Anotace pro KRRR! 2023 od Radomír D. Kokeš

Snímek Letiště z roku 1970 v sobě spojil dva rozličné fenomény natolik působivě a přesvědčivě, že významně ovlivnil populární hollywoodskou kinematografii celé dekády. A jakéže fenomény?

Na jedné straně to byly romány Arthura Haileyho, původem anglického autora, jenž strávil mládí u RAF. Ostatně letecké zkušenosti se mu hodily jak u Letu do nebezpečí, prvního jeho úspěšného projektu, tak v případě pro jeho kariéru zlomového románu Letiště. Zatímco však Let do nebezpečí je přímočarý napínavý příběh, právě Letiště a o něco dříve vydaný Hotel přišly s technikami, díky nimž se Hailey stal tak úspěšným spisovatelem.

Zaprvé je to pečlivá, do velkých detailů a s citem na procesní každodennost rekonstruovaná podoba určitého profesního prostředí – které musí čelit běžným i nečekaným výzvám. Zadruhé jde o důraz na velké množství důležitých postav, z nichž některé jsou sice charakterizované více než jiné, leč každá nabízí jiný vhled do světa, jenž objevujeme. Je to síť jedinců a jejich drobných příběhů na pozadí příběhů větších, často s důrazem na různá plynutí času.

V Letišti však tento vzorec zkombinoval ještě s jedním důležitým postupem, který se u něj jinak tolik neobjevuje: připravovaným a následně rozvinutým motivem bezprostředně hrozící katastrofy, kdy se běžní představitelé letiště vedle banálních problémů a milostných trablů musí vyrovnat i s nečekaným ohrožením ve formě bombového atentátníka na palubě civilního letu.

A tím se dostávám k druhému fenoménu, jehož renesanci filmová adaptace Letiště de facto iniciovala: katastrofický film. Letiště pochopitelně není ani zdaleka prvním katastrofickým filmem v dějinách, ale rozhodně mělo největší dopad. Prakticky totiž šlo o inovaci tradice starého dobrého dobrodružného filmu v atraktivních kulisách skrze námětem jasně stanovou řadu napínavých deadlinů.

Snímek nejenže vyvolal řadu volných pokračování či variací, ale především zaostřil pozornost žánrově tehdy poněkud bezradného hollywoodského systému právě na katastrofické náměty. Ideálně pak na ty, co nejvíc připomínají haileyovský model vyprávění, tj. velké množství postav, paralelně rozvíjené dílčí příběhy a centrální hrozba řídící pozornost diváka na vyšší úrovni.

Letiště přitom navázalo na ještě jeden trend, známý třeba z válečných velkofilmů 60. let, který se v případě katastrofických filmů ukázal rezonovat lépe než jinde. Bylo jím obsazování popkulturních hvězd do menších a větších rolí, čímž se posílí atraktivita filmu a zároveň snadno zaměří divácká pozornost i na relativně minoritní postavy s drobnými příběhy.

Jakkoli se na to ve stínu nastupující generace nového Hollywoodu snadno zapomíná, právě katastrofické filmy patřily mezi jedny z nejdůležitějších žánrových trendů sedmdesátých let. A vděčí za to nejen vynikajícímu Skleněnému peklu (1974), ale zejména právě podobně nestárnoucímu Letišti – snad i proto, že katastrofa v jeho případě představuje jen z prvků členitého a bohatého vyprávění.